Ockham a stoikové podruhé - tentokrát s Gassendim

V tomto příspěvku jsem poukázal na jednom z důsledků "nominalismu" v metafyzice (tj. teze, že reálně existují pouze jednotliviny) v logice. Jelikož se metoda převodu soudů z kategorických na hypotetické objevuje jak u stoiků, tak u Ockhama, naznačil jsem poněkud nepravděpodobnou možnost ovlivnění.

To, že by byl Ockham ovlivněn stoickou logikou (skrze četbu Sexta Empeirika) se mi ovšem jeví spíše nepravdivé.

Někteří badatelé (např. Sten Ebbesen) přímo zdůrazňují, že vliv stoické logiky na tu středověkou je přinejmenším velmi nejistý. "Stoicismus" jako kategorie v historiografii logiky je problematická - sami totiž máme pouze mlhavé představy o stoické logice, dochovaly se pouze zlomky. Dlouho se předpokládalo, že Augustinův spisek De dialectica stoickou logiku zachycuje věrně, nicméně (1) toto tvrzení bylo samo o sobě problematizováno (jsou v něm rozeznatelné i jiné než stoické vlivy, zvláště peripatetické) a (2) toto pojednání se ve vrcholné scholastice příliš nečetlo (přímo na něj odkazují pouze dva autoři - Roger Bacon a Jindřich z Gentu). (Ebbesen, 2007: 8)

Dále Ebbesen docela pregnantně tvrdí, že ryze stoická logika neměla na tu středověkou žádný vliv – objevují se sice teorie velmi podobné těm stoickým (např. dictum nebo enuntiabile ve 12. stol., které se velmi podobají stoickým lektům); jejich stoický původ ovšem není možno dohledat. Hovoří proto o tzv. „paralelním vývoji“ (pojem z evoluční biologie) – jak stoikové, tak středověcí logikové vycházejí ze stejných východisek (důležité prvky: (1) v myšlení je podstatná opozice signa X significata, tj. signum X res; (2) jak stoikové, tak středověcí myslitelé dbali na soudržnost svých ontologických konceptů) a to vede k velmi podobným výsledkům. (tamtéž: 14-15)

Zdá se tedy, že proklamovaná podobnost mezi jednou myšlenkou Ockhama a jinou stoickou zůstává pouze podobností a o nějakém přímém vlivu nelze hovořit.

Je docela dobře možné, že už ze samotné podstaty nominalismu plynou podobné důsledky. Jeden z novověkých nominalistů, a to Pierre Gassendi, uvažuje vlastně úplně stejně:

"[Gassendi se kloní] ke konceptualismu, tj. přijímá universálie ve smyslu obecných pojmů, které jsou tvořeny abstrakcí na základě vztahů podobnosti mezi konkrétními individui, mezi nimiž nikdy nejsou dvě stejná. (...) Podle tohoto konceptualistického pojetí není pojem zobrazením nějaké objektivní podstaty, nýbrž má charakter pravidla. (...) Domníval se, že tak překonal esencialistickou teorii věčných pravd, zakládajících se na intelektuálním názoru objektivních podstat. Descartes v duchu této teorie tvrdil, že věta o součtu úhlů v trojúhelníku je pravdivá bez ohledu na to, zda torjúhelníky existují či nikoli. Gassendi to popíral, neboť podle něho 'nelze mluvit o přirozenosti trojúhelníků, neexistují trojúhelníky'. Proto např. věta 'člověk je živočich' platí jen za předpokladu, že existují lidé. Podle Gassendiho bychom to mohli formulovat následovně: 'Existuje-li něco, co je člověkem, pak je to vždy živočichem.' " (Röd, 2001: 136-137)

LITERATURA:

EBBESEN, S. The Traditions of Ancient Logic-cum-Grammar in the Middle Ages —What’s the Problem? In: MARENBON, J. (ed.). The Many Roots of Medieval Logic: The Aristotelian and the Non-Aristotelian Traditions. Leiden: Brill, 2007, s. 6-22.
RÖD, W. Novověká filosofie I. Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: OIKOYMENH, 2001.

Invaze "britských barbarů" do Itálie

Je známo, že kolem r. 1350 začala oxfordská logika, až do této doby překotně se rozvíjející, poněkud stagnovat. Je to doba konsolidování - vznikají propracované, ale ne již zvlášt originální práce. Výrazným trendem je tvorba manuálů a universitních příruček logiky, které jsou kompilacemi starších doktrín s malými inovacemi. (Spade, 1998: 404)

V 90. letech 14. stol. zde několik let studovat Ital Pavel Benátský. Ten pak po svém návratu do rodné země vyučoval na universitě v Padově a jako jeden z hlavních zprostředkoval výdobytky britské logiky italské filosofii 15. století. (tamže, 405)

Italové však měli jisté povědomí o britské logice už během 14. stol. a suché britské subtilnosti jim očividně příliš nevoněly:

 "S negativním ohlasem se setkával vliv anglických logiků mezi Italy čtrnáctého století, kteří speciálně Brity vyčleňovali jako původce nebezpečného typu učení, které kazí Evropu. Hovořili o tzv. barbari britanni, jejichž jména zněla italskému uchu stejně barbarsky jako jejich filosofické koncepce: jsou to oxfordští logikové jako Ockham, Heytesbury a Swyneshed, u nichž již 'zvuk jejich jmen je ohavný'. Tyto nářky zaznívají v italské literatuře po dvě staletí." (Fletcher, 1984: 394)

LITERATURA:

FLETCHER, J. M. The Faculty of Arts. In: CATTO, J. I. ; EVANS, R. (ed.). The Early Oxford Schools. The History of the University of Oxford. Sv. 1. Oxford: Oxford University Press, 1984, s. 369-399.

SPADE, P. V.  Late Medieval Logic. In: MARENBON, J. (ed.). Medieval Philosophy. The Routledge History of  Philosophy. Sv. 3. London: Routledge, 1998, s. 402-425.

Aristotelés vrací úder. V 15. století ještě ano.

Během 15. stol. se stále více začíná zpochybňovat postavení Aristotela jako "Filosofa" a zdůrazňovat hodnota Platónova intelektuálního odkazu. Souvisí to s přílivem řeckých učenců ze zanikající byzantské říše na západ, především do Itálie. Jako řečtinářům je jim Platónovo dílo přirozeně mnohem dostupnější než latiníkům, kteří oproti kompletní korpusu aristotelských (i pseudo-aristotelských) děl mají z Platóna do latiny přeloženo jen několik dialogů (to se ovšem právě během 15. století změní).

Jeden ze sporů mezi aristoteliky a platoniky, které proběhly v 15. stol. popisuje František Novotný (O Platónovi IV. Druhý život, Praha 1970, s. 465):

"Císař Jan Palaeologus na svých cestách po Peloponnesu r. 1428 se s ním [tj. s Gemistem Plethonem, byzantským učencem a významným platonikem] radil o velmi naléhavé tehdy věci, o spojení církve východní a západní, žádoucím z příčin netoliko náboženských, nýbrž i politických: byzantské císařství potřebovalo spojenců k odražení nebezpečí valícího se ze strany Turků. Na žádost císařovu byl svolán za papeže Eugena IV. r. 1438 generální koncil do Ferrary, jenž byl pak r. 1439 pro mor přenesen do Florencie. Na tomto koncilu se střetl Východ se Západem nejen ve věcech dogmatických, ale i ve vyznávání filosofické víry. Řekové tu vystupovali jako platónovci a Latinové již z odporu proti nim hájili Aristotela. Jak vypravuje Aeneas Sylvius, Historia de Europa kap. 53, byl uspořádán již ve Ferraře jakýsi disputační turnaj, v němž se zápasilo o přednost jednoho nebo druhého z těchto filosofů. Hugo Benzi ze Sieny, proslulý lékař a obratný dialektik, pozval vynikající představitele obou směrů na hostinu, při které pak vyzval Řeky - a byli to mužové velmi učení - k řečnickému zápasu o Platóna a Aristotela; svou znalostí a výmluvností prý jednoho po druhém umlčel a Latinové zvítězili."

To, že jeden lékař přeargumentoval filosofy (neboť podle Galéna má být každý dobrý lékař zároveň filosofem), však nebylo nikterak překážkou pronikání Platóna do západní Evropy. Plethon pobýval ve Florencii, kde přednášel platónskou filosofii jistému Cosimovi Medicejskému (tamtéž, s. 466), jehož žák Marsilio Ficino během 60. let 15. stol. přeloží kompletní dílo Platónovo, který se díky tomuto pro renesanční filosofii stává filosofickou autoritou rovnocennou s Aristotelem či Averroem.

Od 17. stol. se pak pomalu stává módou na Aristotela nadávat jako na scholastický přežitek...